Dějiny lukostřelby.
	Úvod.
	Jako základ této statě byl použit stejnojmenný úvod z příručky  pro  trenéry II. a III. , kterou zpraco-
	val v roce 1985 Jaroslav Holub a kolektiv, do které byl  převzat  z  publikace  Lukostřelba, příručka
	pro školení trenérů II. třídy z roku 1963, kterou zpracoval kolektiv pod  vedením Vlasty  Kaplanové.
	Prameny, ze kterých bylo čerpáno, nejsou v příručce uvedeny. Je možné, že chronologie jednotlivých
	příkladů není dokonalá. O to ale asi nejde. Dále byla použita zjištění a obrázek z knihy C.W.Cerama
	"První Američan", obrázek z knihy RNDr. Z. Veselovského „K  pramenům Orinoka“ a zjištění z bro-
	žury  Problémy  lukostřelby 1. část“, která  byla  zřejmě  v rámci ČLS  kdysi  přeložena  z  angličtiny
	a která pochází  v  originálu z USA. Doba vydaní ani autor nejsou uvedeni. Při porovnání  některých
	pasáží a knihy "První Američan" lze vnímat, že  čerpají ze stejných  amerických pramenů a že se na-
	vzájem  potvzují.  Některé  starověké  letopočty  byly  převzaty  z  chronologickék  tabulky,  uvedené
	v předmluvě  Starého  zákona. Pokud  někdo získá nějaké nové poznatky k  dějinám lukostřelby, zej-
	ména těch nejstarších a bude mi je ochoten sdělit na adresu  drizal@seznam.cz,  velmi  rád  je  do
	tohoto přehledu doplním.
	Počátek dějinného vývoje lukostřelby spadá podle vědeckých odhadů do starší doby kamenné, takže stáří
	luku a šípu je asi 50 000 let.
	Podle knihy „První  Američan“,  která se zabývá vývojem lidstva na  americkém  kontinentu, jehož
	počátek se datuje asi  15  tisíc let  před  naším  letopočtem,  došlo  v  Severní Americe k objevu luku
	a šípu až v 1. tisíciletí př.n.l. Je tedy  s podivem, že  první „Američané“, kteří přišli  přes „vyschlou“
	Beringovu úžinu z Asie, si sebou, spolu  s  jinými  zbraněmi,  nepřinesli i luk  a šípy, když by na „sta-
	rém kontinentě“ již existovaly 35 tisíc let před jejich migrací. Názory na to, kdy byl  luk objeven, se
	různí a to v řádu desítek tisíc let (50 – 10  tisíc let). Jsou  ale  také  vědecké  úvahy, že  přechod přes
	Beringovu úžinu byl možný či nejsnazší i 40 – 20 tis. let  př.n.l.
	Jisté ale je, že co paměť sahá, provází  luk a šíp lidstvo  na  jeho dosavadní pouti.  Co do významu  pro za-
	chování a vývoj lidského  rodu,  je  objev  luku  a šípu řazen na třetí místo za objev řeči a ohně.
	Člověk  objevil luk  pravděpodobně  tak,  že  si všiml síly ohnutého a náhle narovnaného stromku. Usoudil,
	že spojení dvou  konců dřeva  napnutím spojujících vláken, na které  vhodně  přiloží malý oštěp, mu dovolí
	ho  mrštit  s větší rychlostí  a přesností po zvěři a  tak mu zajistí převahu nad ostatními živočichy ( To je jen
	úvaha,  je také možné, že nejprve byla pomůcka na rozdělávání ohně  třením ve tvaru luku, ze které
	bylo náhodně  vymrštěno třecí dřívko. Luku také mohl předcházet rybářský prut, kdy došlo náhodně
	či úmyslně k zaklesnutí háčku za dolní  konec prutu  a tím k vytvoření typického tvaru luku. Také je
	otázkou, jestli byl vynalezen dříve luk  nebo primitivní smyčec. Lze ale soudit, že první výstřel z luku
	byl pravděpodobně náhodný. Bylo by zajímavé vědět, jak se tehdejší lidé vynálezu  luku  opravdu do-
	brali. To se ale asi nikdy nedovíme. Bylo to ale spíše ve dvou etapách, kdy v první byl z nějakých dů-
	vodů vytvořen luk a pak bylo třeba náhodně zjištěno,  že se  s ním dá něco vymrštit - střílet.
	Hlavní význam luku pro prehistorické i pozdější  lovce  byl  v  možnosti  překonat  únikovou  vzdále-
	nost  plachých zvířat  a  ta  nebezpečná  účinně  napadat  z  patřičného  odstupu. Šíp  nemusel  zvíře
	usmrtit. Stačilo jen, aby bylo možné zraněnou kořist dostihnout a dobít.
	K většímu používání  a  zdokonalování luku  došlo  o 10  tisíc  let  později  lidmi,  kteří přišli  pravděpodob-
	ně z Asie. V této době se vedle jiných zbraní objevují i pazourkové hroty šípů. Vynález pazourkových hro-
	tů šípů nebyl asi již vynálezem  v pravém  smyslu toho slova, ale pouze zmenšením hrotů k oštěpům, jejichž
	výroba byla již zvládnuta dříve.
	Pravěcí umělci, jejichž malby a kresby jsou dodnes  uchovány  v různých jeskyních Skandinávie, Španělska
	a Francie,  dotvrzují  skutečnost, že  tomu  tak bylo. Hlinková malba takového pravěkého umělce v jeskyni
	Cueva de  los Caballos  u  Albocareru  ve Španělsku,  nazvaná „Honba na jeleny“, velmi dobře znázorňuje
	způsob lovu zvěře a vyspělost střelby z luku v té době.
	Luky  dosahovaly  délky  kolem  dvou metrů a časem bylo  docíleno v jejich výrobě podle místních podmí-
	nek určité dokonalosti. Šípy byly značně dlouhé (asi 1 metr) a špička byla pouze seříznuta. Ve starší době
	kamenné opatřoval člověk šípy kamennými hroty již všeobecně.
	Protože asi nebyly nalezeny šípy vyrobené pouze seříznutím hrotu, což je problém spočívající v ome-
	zené trvanlivosti dřeva, neboť se dochovaly  zpravidla  pouze  hroty šípů,  je  nutné  považovat  tuto
	úvahu za spekulaci. Je ale asi pravda, že délka šípu byl značná, neboť první luky byly asi spíš vrhači
	oštěpů  než  dalekonosnou  střelnou  zbraní. To  bylo  předmětem  až dalšího  vývoje. Tehdejší  lovci
	nepotřebovali nijak velký dostřel a mimořádnou  přesnost  zásahu  také  ne. Svojí  kořist  ve  větším
	počtu obstoupili, pokud  nebyla  zahnána  do nějaké přírodní  pasti a pak jí zasypali kameny, oštěpy
	či šípy. Je ale paradoxem, že čím byly zbraně dokonalejší, tím více zvířat  bylo  ušetřeno, neboť  jed-
	nou z nejúčinějších metod lovu bylo zahnání celého stáda, někdy i pomocí  ohně, na  okraj  skalního
	útesu, pod nímž všechna zvířata našla smrt, či pošla následkem zranění. Jako potrava lovců byla vy-
	užita jen malá část takto ulovených zvířat. Tento způsob lovu  mohl podle vědců vést až k vyhubení
	některých druhů zvířat.
	V době bronzové a  později  železné  představovaly již  luky a  šípy  skutečně  mistrovská  díla. Bylo to ná-
	řadí, které bylo  pro člověka  rozhodující  při opatřování potravy i ve válce. Písemné  doklady  o  používání
	luku  ve  starověku  tehdy  žijícími národy, nacházíme  nejvíce  v Malé  Asii. Je to bývalá Assyrie (assyrská
	říše byla  na  vrcholu v letech 858 – 810 př. n.l. - Řím byl v té době na počátku svého vývoje - a byla
	rozvrácena  Médy a  Babyloňany  r. 606 př. n.l.),  Babylónie,  Fénicie  a i Egypt,  kde ve  vykopávkách
	v pyramidách z různých dob, postavených mnoha vládci, nacházíme obrazovým a klínovým písmem do stěn
	těchto mohyl vytesané záznamy  o  používání  luku. Písemným dokladem o používání luku je i biblický Starý
	zákon, ve kterém můžeme  na mnoha  místech číst citáty o luku, o  střelbě z luku a o šípech a toulech ( toul-
	cích), takže i tato schránka na šípy patří k dávnému vybavení lukostřelců.
	U  některých  staroegyptských  národů se stal luk posvátným  symbolem  královské  moci,  stal  se svátostí
	a  byl  i  zasvěcován  božstvu. Farao  Amenthotep II. měl  pověst největšího  lučištníka  všech  dob a  střílel
	šípy  skrz silné měděné terče  z  rychle  jedoucího  vozu.  Nejvyšší  bůh  Assyřanů,  pán Slunce a Země, byl
	zpodobňován  jako  válečník  stojící uprostřed  rozzářeného  Slunce  s  lukem  v levé  ruce.  Assyrský  král
	Ažurbanipal  (668 – 630/35  př.n.l )  byl  velkým  lovcem   zvěře,  kterou  lovil  ze   svého  vozíku.  Bohyně
	Istar  byla znázorňována  s  lukem  připraveným  ke   střelbě,  se  dvěma  šípy  u  tětivy.  Vzadu  na  rameni
	má zavěšen toulec. Tuto bohyni uctívali též Babylóňané. Assyrští a Babylónští lukostřelci  stříleli v plné jízdě
	z dvoukolových válečných vozů. Šípy ukládali po dvaceti kusech do toulců, zavěšených řemením na rameni.
	Šípy králů a vojevůdců byly bohatě zdobeny.
	Řekové a z počátku i Římané střelbou  z  luků  spíše trpěli a lučištníky si do svých vojsk najímali. Lučištnic-
	ké  oddíly byly  však později   součástí  římských legií.  Řekové  učinili  z  lukostřelby  velký  národní  sport
	a lukostřelba byla jedním  z hlavních pořadů  olympijských her, pořádaných každé  čtyři roky k poctě boha
	Dia. Okřídlený  bůh Cupido (Eros či římský Amor) se podle řeckých bájí a pověstí  snaží  ranit svým šípem
	ty, kteří dosud nepoznali lásku a stal se  jejím symbolem. Také řecká  bohyně lovu Artemis ( římská Diana)
	je znázorňována s lukem v ruce. Orla, který každý den přilétal trápit  Promethea, přikovaného ke skále, za-
	bil  šíp hrdiny Heraklea. Hrdina  trojské  války,  Achilles,  byl  zabit zásahem šípu do  jediného  zranitelného
	místa  na  těle – do paty. Další  hrdina,  král Odysseus,  musel  obhajovat  svojí  královskou  i  manželskou
	pozici na ostrově Ithaka s lukem v ruce.
	O důležitosti  luku a šípu  v  historii lidstva  nelze  pochybovat  a  je  asi smutnou pravdou,  že  touto
	zbraní  bylo  zabito v   průběhu  věků víc lidí, než všemi  moderními  zbraněmi  dohromady. Je  třeba
	chápat, že na rozdíl od dneška, kdy je často na lukostřelbu pohlíženo (a bohužel i u nás), jako na co-
	si exotického, archaického a okrajového,  byla  v  dávných  dobách  něčím  naprosto  samozřejmým.
	Důvod byl prostý : jiná tak účinná střelná zbraň zkrátka té době nebyla…
	Skythové, kteří si podmanili celé národy, se stali  také  jejich učiteli  v  lukostřelbě.  Zařazovali zdatné muže
	těchto národů do svých vojsk, kde je vyučili i v dokonalé střelbě z  luku. Tak  podmaněné  národy  ovládly
	luk a střelbu z něho a často jej pak použili proti  svým podmanitelům. Skythové používali  luk ze dřeva, zví-
	řecích šlach a kostí. Tvar luku se velmi podobal tradičním lukům, dosud  užívaných v  dnešním  Mongolsku,
	Tibetu a Koreji.
	Vynikající  zručnosti ve výrobě a užívání luků  dosáhli  Turci. Křižáci  na svých tehdejších  výpravách  velmi
	trpěli  tureckou ( tehdy saracenskou )  zručností ve střelbě lukem. Také anglický král Richard Lví srdce prý
	zahynul šípem Saracenů. Stejný osud  postihl i španělského národního hrdinu jménem Cid.
	Podobně jako američtí Indiáni objížděli, Turci své nepřátele na  hbitých  konících a stříleli  na ně  z krátkých
	luků. Tyto  krátké turecké  luky byly slepovány z několika druhů  dřev a vyznačovaly  se důkladnou ozdob-
	nou prací. Je zajímavé, že sousední národy Turků - africké kmeny - ač měly po  staletí styk jak s Řeky, Ří-
	many a Turky, nepřevzaly nic z jejich pokroku v lukostřelbě a dodnes požívají luků a  šípů, podobajícím se
	se lukům mnohem  starším. Luky afrických  lukostřelců  jsou  dodnes  vyráběny  z ohnutých  stromků  nebo
	větví, často bez zářezů pro tětivu, která  se  zhotovuje  z  kůže,  sušených  střívek  nebo provázků a připev-
	ňuje  se  pouhým  přivázáním. Hroty šípů jsou často  napuštěny  jedem  a  tak zabíjejí zvěř  nebo  nepřátele.
	Je možné, že právě účinné šípové jedy způsobily, že zdokonalování a technický vývoj luků nebyl považován
	za tak důležitý. Stačilo  přece  sebemenší  zranění a zbytek práce vykonal jed...
	Také  severoameričtí  Indiáni byli velmi dobrými  střelci  a výrobci luků. Délka luků byla až dva metry a by-
	ly zhotovovány  z  tisu, hicori, někdy  z cedru. Na kratší vzdálenosti byly  velmi  přesné, neměly  však velký
	dostřel. Je ale zajímavé, že prvotní moderní americká lukostřelba nevznikla na tomto základě, ale byla více-
	méně importována v roce 1828 z Anglie do Filadelfie. Po nějaký  čas obliba lukostřelby jako sportu rostla,
	ale pak náhle ustala.
	V roce 1911 léčil americký lékař Saxton Pope nemocného indiána   z kmene Yani, od  kterého  se  později
	naučil střílet z  luku a lovit jím. Jeho kniha „Lov lukem a šípem“ a filmy,  které  byly  o lovu lukem natočeny,
	vzbudily  opět zájem americké  veřejnosti  o lukostřelbu. Je pravdou, že  velká část amerických lukostřelců
	se věnuje lovu zvěře i dnes.
	Jak ukazuje obrázek indiána z orinockých pralesů, jeho luk  je velmi dlouhý – asi 2 metry a stejně tak dlou-
	hé jsou i jeho šípy s otráveným hrotem.
	Jak  je  již  v  poznámce výše  uvedeno,  objevily  se  luky a  šípy v Severní Americe  až v 1. tisíciletí př. n.l.
	Jejich předchůdcem tam byl jednoduchý vrhač oštěpů či kopí, tzv."atlatl". Tím se vymršťovaly kratší oštěpy
	a kopí s větší účinností, než kdyby  se vrhala běžným  způsobem. Na atlatlu, který  nemá  z  lukem po tech-
	nické stránce  nic společného, je ale zajímavé, že vrhací síla nepůsobí v  těžišti, ale na konci  vrhaného kopí
	nebo oštěpu. Totéž  se děje i u luku, resp. u  šípu. Tento  či podobný  nástroj na vrhání oštěpů je možné ta-
	ké vidět dodnes pod názvem "vumera" u primitivních australských domorodců.
	Ve starém  Japonsku  zhotovovali  luky z  bambusových  stromků. Zajímavé  je provedení těchto tradičních
	japonských  luků,  které  jsou  dlouhé  až  2,20 m  a horní  část mají   výrazně  delší  než  část  dolní,  tj. asi
	2/3 : 1/3.  Šípy  jsou  velmi dlouhé a jejich délka se měří od svislé  osy  těla  po délce natažené  paže  v ose
	ramen, asi 5 cm přes délku prstů. Střílí se výhradně  instinktivně. Střelba  je  také  pojímána  jako duchovní
	záležitost. U  asijských  národů  se  udržela  tradiční  lukostřelba  až   dodnes. Vynikajícími  lukostřelci  byli
	Mongolové a Číňané. Dnes je v Mongolsku, Koreji a Tibetu lukostřelba národním sportem. Luky asijských
	národů jsou 165 – 175 cm dlouhé, mají konce  těžce  vysílené a  zahnuté.  Složení listů ramen luků je pozo-
	ruhodné. Jsou velmi dovedně složena  ze  tří  materiálů a  tvarována.Ve  středu listu je bambusová destička,
	na předku listu jsou napnuty  vysušené  zvířecí  šlachy a na zadní straně je  destička z kosti. Luk bývá pota-
	žen hadí kůží. Těsně nad  ohybem  špiček luku jsou umístěny kostěné kobylky pro zachycení a udržení těti-
	vy na  středu  luku. Luk  bývá  zdoben  ornamenty  a pestře barven. Síla luku se pohybuje od 12 do 25 kg.
	Šípy jsou dlouhé kolem jednoho metru a mají  váhu 100 až 120 gramů. Opeřeny  jsou  celou  jednu  třetinu
	délky orlím peřím. Většina asijských  národů napíná  tětivu  pomocí palce, na rozdíl od většiny ostatních ná-
	rodů, které tak činí pomocí tří prstů, což se užívá i v moderní lukostřelbě. Toto napínání tětivy pochopitelně
	ovlivňuje i přidržování šípu u luku. Proto tradiční lukostřelci asijských národů přikládají šíp na pravou stranu
	luku, tedy na palec. Mířících  znamének  se nepoužívá, střílí se výhradně odhadem letu  šípu.
	Ve  středověku  až  do 16. století  kvetlo  v  Evropě  lučištnictví ve  velké  míře. Vynikajícími  výrobci  luků
	byli Sasové. Britové podlehli v rozhodujících bitvách Sasům právě  pro  výbornou  střelbu  jejich  lučištníků.
	Luky Sasů byly  nevalného  vzhledu, zhotoveny  z  jilmu, ale  velmi  silné  a  průbojné  na  kratší vzdálenosti.
	Uvádí se, že jméno „Skot“ vzniklo od  staroanglického „sciot“, což  znamenalo  lukostřelec.  Anglické luky
	byly značně dlouhé a původ je přiznáván bojovným Normanům a  Vikingům, kteří důraznou střelbou z luků
	pod vedením svého vojevůdce, Viléma Dobyvatele, rozhodli celou řadu bitev.
	Legendárním lučištníkem středověku se stal anglický  zbojník Robin Hood, který byl obdivován i svými ne-
	přáteli. Jeho domovem byl Sherwoodský les a přežil v něm krále  Jindřicha  II.,  Richarda  Lví srdce,  Jana
	Lecklenda a Jindřicha III. V opatství Kirklerském je dosud hrob, na kterém je pravé jméno tohoto zbojní-
	ka - Robert, hrabě z Huntingtonu. Podle legendy před svou smrtí vystřelil z okna poslední šíp s přáním, aby
	byl  pohřben  tam,  kam  tento  šíp  dopadne. Anglický  spisovatel  W. Scott  popisuje  Robinovu  zručnost
	ve střelbě v románu Ivanhoe. Jsou ale také vědecké úvahy o tom, že Robin Hood vůbec neexistoval.
	Angličané používali luku více  než  ostatní  národy  a  jejich  lučištníci  též  rozhodli  i několik  velkých  bitev
	( bitva u Kresčaku ). Lukostřelci tehdy plnili úkol jakési „ lukostřelecké přípravy“, tj. měli  za cíl  co nejvíce
	rozvrátit šiky  nepřítele. Salvám šípů, padajících  z  výšky  se  značnou průrazností a často za ochranné štíty,
	oddolal málokdo. Tuto funkci v modernějších dobách převzalo dělostřelectvo.
	V Anglii  byla  také  vydána  první  známá  kniha popisující způsob výcviku ve střelbě z luku. Byla vytištěna
	za  vlády Jindřicha  VIII. Autor Roger Ashamov byl odměněn  roční penzí 10 liber. V této době bylo podle
	rozkazu panovníka povinností každého občana cvičit se ve střelbě lukem. Ještě v letech, kdy většina evrop-
	ských zemí používala např. při námořních bitvách, při bojích na kratší vzdálenost, již pistole, bojovali anglič-
	tí námořníci luky a šípy.
	Cechy lukařů  byly  ve  středověku  velmi početné a jejich členové byli pro svou dovednost ve zhotovování
	luků a šípů ve všech zemích váženými občany.
	Naše uzemí obývali v pradávnu různé  kmeny s  různou kulturní úrovní. Mezi tyto kulturní kmeny patřili pře-
	devším Keltové (již v 8.stol. př.n.l. na uzemí dnešního Rakouska), kteří přišli  od  západu  kolem  roku 600
	př.n.l. Obývali  naše kraje  až  po  řeku Drávu. Archeologické nálezy z této doby  potvrzují  používání  luku
	luku těmito lidmi řadou nálezů hrotů šípů a pískovcových  rovnačů  tětiv. Vyráběny  byly  luky  jednoduché,
	z javorového nebo tisového dřeva. Kromě  rovnačů tětiv  byly také nalezeny chrániče na ruku z břidlice ne-
	bo buližníku. Keltové na našem uzemí žili v dobách největšího rozkvětu i pádu Assyřanů v Malé Asii.
	Pak je zde značná časová mezera, do které spadá slovanské osídlení  našeho  území a počátky křesťanství.
	Luky a šípy se zde ale jistě používali stále.
	Ve středověku se stal luk a šíp nutnou výstrojí vojenských sborů. Byly tvořeny početné  lučištnické  oddíly,
	jejichž zdatnost rozhodovala v bitvách.
	Nejlepší  lukostřelci  byli  vybíráni  do  královských  vojenských  oddílů. Za panování  krále  Karla  IV. do-
	stali  pražští  lukostřelci  svojí  střelnici  pod  hradbami  u  nynější Prašné brány. Kromě Karla IV. holdovali
	střelbě z  luku  i Jan  Lucemburský ( padl  v  bitvě  u Kresčaku, kterou  Angličané  vyhráli díky lepší střelbě
	svých lukostřelců ),  Vladislavové  i  Rudolf  II. Za  Karla  IV. se stala  lukostřelba  cvičením  pro  každého.
	Lukostřelci dostávali značnou  přímou  podporu  od  samotného  Karla IV. i od pražských městských kon-
	šelů a celé  řady  českých  a  moravských  měst.  Byly  pořádány  střelecké  soutěže a  jejich vyvrcholením
	byly lukostřelecké slavnosti o letnicích. Lukostřelbě se v ěnovali všechny  vrstvy obyvatel. Česká a morav-
	ská měst mezi sebou  soutěžila  v  lukostřelbě. Nejpočetnějším lukostřeleckým sborem byli pražští lučištníci
	Rozvoj a popularita lukostřelby šly tak daleko, že se střílelo po všech pražských zahradách a lukostřelba se
	stala nebezpečnou zábavou. Proto byly lukostřelcům trvale přiděleny říční ostrovy, aby se  předešlo nebez-
	pečí  častých  zranění.  Byla  to  nynější  Štvanice  (Malé Benátky a  Střelecký ostrov). Tradici  lukostřelby
	na Střeleckém ostrově udržuje alespoň během zimních tréninků lukostřelecký oddíl SK Start Praha.
	Také husité měli početné  lučištnické oddíly. V husitských dobách ale již docházelo k současnému používá-
	ní luků, kuší a počínajících lehčích palných zbraní  (hákovnice a píšťaly).
	V  době pobělohorské  (16. stol.)  zanikly lučištnické sbory, zmizely  i  početní  výrobci luků, šípů a  toulců,
	protože  třicetiletá  válka  a  jezuitské temno potlačily ušlechtilou myšlenku i branný charakter staročeského
	lučištnictví  takřka  do základu. Jedna  s posledních zmínek o lukostřelcích  je v Jiráskově F.L.Věkovi, kde
	se vypráví o přehlídce vojska generála  Suvorova  na  Karlínském poli  před tažením do Francie, na kterém
	byly obdivovány útvary Tatarů s luky. V pozdější době pak luk ustoupil úplně kuši a palným zbraním.
	Doslov.
	Vývoj zbraní započal na naší planetě nejpravděpodobněji  dřevěným  kyjem  nebo  kamenem, sevře-
	ným v ruce a opracovaným časem do tvaru pěstního klínu. Ten pak pravděpodobně dal základ před-
	ci všech výrobních nástrojů - kamennému noži. Pak  třeba přišel  kamenný  mlat - kus dřeva ve spo-
	jení s kamenem, který už předpokládal  spojování  dvou  součástí,  nejspíše  jejich  svázáním. Je  ale
	možné, že mu předcházel zahrocený klacek – oštěp.
	První  střelou byl asi  hozený kámen, pak oštěp  vrhaný rukou či  později pomocí  vrhačů  a konečně
	zařízení na vystřelování kratších oštěpů a šípů - luk. Prehistorický člověk měl k dispozici i první che-
	mickou zbraň – oheň.
	Historie tohoto vývoje  je  i  historií  vývoje lidstva  a pokud  platí,  že  jsme  se  sami  vyvinuli z niž-
	ších forem života a že do našeho vývoje nikdo nikdy nezasáhl, svědčí to o ohromné tvůrčí síle lidské-
	mozku a o jeho schopnosti přizpůsobit se daným podmínkám a okolnostem – inteligenci.
	Je možné, že tvar luku uviděl pravěký člověk prvně na obloze, neboť stejný tvar má i oblouk duhy.
	Sportovní lukostřelba.
	Přesto, že v dnešní době je lukostřelba jen omezeně  využívána jako nástroj  boje  nebo lovu,  zachovala si
	svůj význam  jako  sportovní  disciplina  a  je  jedním  z  olympijských  sportů. Sportovní  lukostřelba  patří,
	spolu s  tenisem  a  golfem,  mezi  "bílé sporty" a lze ji jistě považovat za ušlechtilou zálibu,  kterou je možné
	pěstovat takřka celý život. Provozování lukostřelby  jako  zábavy a sportu  opět  obnovili  Angličané, Fran-
	couzi a Poláci na začátku 20. století.
	U  nás se začala znovu  provozovat  kolem  roku  1925  a  více  se rozšířila od roku 1927, kdy přijelo zpět
	do vlasti z USA několik našich  občanů,  kteří  sebou  přinesli  mnohé poznatky  o  provozování  novodobé
	lukostřelby. Trvalý  rozvoj  lukostřelby jako sportu u nás nastal po  roce 1928, zásluhou  dvou  neúnavných
	propagátorů, ředitelů  pražské YMCY, Firsta a  Marka.. K ním se připojila velmi brzy celá řada nadšených
	zájemců o tento nový  sport, z nichž  se  později o  upevnění  a  organizační  podchycení lukostřelců nejvíce
	zasloužil instruktor tohoto sportu  a  iniciátor  utvoření Československého svazu lukostřeleckého, Jan Horn.
	K první organizované mezinárodní  soutěži v lukostřelbě došlo v roce 1931 na  popud Poláků, kteří u příle-
	žitosti „Mistrovství světa zbraněmi  střelnými“, uspořádali prostřednictvím Unie polských  lukostřelců  také
	mezinárodní soutěž ve střelbě lukem. Ta byla uznána jako první lukostřelecké mistrovství světa.
	Poláky byl také uspořádán a zorganizován první mezinárodní  kongres a  za plné  podpory  polských  luko-
	střelců založena mezinárodní  federace lukostřelců " Fédération Internationale de á l´Arc "- zkráceně FITA.
	Mezinárodní   lukostřelecká  organizace  FITA  působí po celém světě s těmito cíly :
	- propagovat a povzbuzovat lukostřelbu na celém světě v souladu s olympijskými principy,
	- vytvářet a vykládat pravidla a předpisy FITA,
	zabezpečit organizaci mistrovství světa a těch kontinentálních a regionálních mistrovství,
	které může kongres zřídit v jakékoliv lukostřelecké disciplíně,
	- potvrzovat a spravovat :
	hodnoty světových rekordů
	hodnoty rekordů mistrovství FITA
	hodnoty rekordů olympijských her
	- vést úplné seznamy výsledků z : mistrovství FITA a olympijských her
	FITA ve svých mezinárodních pravidlech uznává  pořádání  závodů ve venkovní terčové  lukostřelbě, v ha-
	lové terčové lukostřelbě, v  terénní lukostřelbě, ve střelbě  do  dálky, ve  střelbě  ku vlajce a v soutěžích luk
	a lyže, což je kombinace jízdy na lyžích na určeném okruhu a střelby z luku.
	Prvním prezidentem  byl zvolen představitel  polské  lukostřelby, pan  Fularski. Víceprezidentem  FITA byl
	byl  zvolen  Čechoslovák,  Béda Pilotti,  který  se  zúčastnil  kongresu jako tajemník Československé obce
	střelecké. Dalšího  uznání československé  lukostřelbě se dostalo volbou  našeho  zástupce do funkce více-
	prezidenta FITA a to Ing. Jaroslava Lenečka a po něm profesora Jiřího Baštáře.
	Za vynikající práci na mezinárodní poli  a  rozšíření  lukostřelby byli mezinárodní organizací FITA vyzname-
	náni medailí „ MERITE INTERNATIONAL“ Ing. Jaroslav Leneček, František Hadaš st., prof. Jiří Baštář,
	Ing. Bohuslav Roček a Antonín Šimek.
	Během svého trvání získala  československá  lukostřelba získala řadu vynikajících  úspěchů,  čímž  se  luko-
	střelci  zasloužili  nejen  o  dobrou pověst  své  vlasti  v  zahraničí,  ale pomohli svým příkladem i k rozšíření
	lukostřeleckého sportu.
	Český lukostřelecký svaz.
	Lukostřelci v České republice se sdružují  v  Českém lukostřeleckém svazu, založeném dne 6.dubna 1933,
	který zastupuje  naší  lukostřelbu  v  mezinárodní  lukostřelecké organizaci  FITA, pořádá z jejího pověření
	vrcholné lukostřelecké závody, pořádá mistrovství republiky, organizuje  a  řídí  dlouhodobé soutěže, vydá-
	vá kalendář lukostřeleckých  závodů pořádaných u  nás,  včetně  hlavních  lukostřeleckých  podniků, kona-
	ných  po  celém světě v  rámci  FITA  a  vede  evidenci  českých lukostřeleckých  rekordů. Dále zastupuje
	lukostřelbu v Českém olympijském výboru a v ČSTV. Jeho prvním předsedou byl zvolen Béda Pilloti.
	Posláním ČLS je v neposlední řadě také péče o českou lukostřeleckou  reprezentaci,  zajišťování  pořáda-
	ných závodů kvalifikovanými rozhodčími, organizování  školení  trenérů  a plní  také  některé  další  důležité
	sportovně - společenské funkce.